Kdysi jsem zažil železnou oponu, boření hranic, a pak nám nenápadně rostly nové hradby. Předsudky, politické strašení, a pro normálního člověka nepochopitelné mocenské veletoče. A teď jsme opět ve světě, který je tak názorově roztrhán, že pro mnohé láska a nenávist jedno jsou. Někdo stále miluje americký sen, druhý by Trumpa pověsil společně s Kimem, třetí zrušil EU a vyhnal všechny co mu připomínají vlastního přičmoudlého dědečka. Další by nejraději líbal roztřesenou ruku geronta hladícího Putinovu prdel. Proč jsem začal o tomhle? Protože se to vše bohužel přenáší i do kultury a hudby, takže pro mnohé je nepřijatelné cokoli přicházející z nenáviděné oblasti (třeba jen názorové). Často je to podvědomě nebo i cíleně ignorováno. I mé podvědomí asi pracuje podobně, a tak skupiny pocházející z bývalého Sovětského Svazu nevyhledávám. Přesto musím uznat, že se ke mě v poslední době dostalo několik velmi zajímavých nahrávek právě z této oblasti. Třeba velmi specifická ukrajinská kapela JINJER se zpěvačkou skutečně brutálních kvalit nebo progresivní Bělorusové IRREVERSIBLE MECHANISM. A ze samotného Ruska jsou tu HUMAN FACTOR.

I s ohledem na to, co jsem psal výše, jsem nečekal, že zrovna z Ruska připluje k mým uším jedna z nejlepších instrumentálních post-rockových desek tohoto roku. Vždyť konkurence tu je slušná, namátkou třeba klasici GOD IS AN ASTRONAUT a LONG DISTANCE CALLING. Samozřejmě to ale není tak jednoduché, protože striktní post-rock by dnes asi příliš nadšení nevzbudil, jeví se totiž často jako překonaná a značně vyčerpaná záležitost. Instrumentální náladové plochy prostě nejde vymýšlet stále nově a nově. Chtě-nechtě se dostaneme do stavu, kdy je to jako s pověstným psem, který když si nemá s čím hrát, začne si honit vlastní ocas. Jedinou cestou ven pak je opustit vyměřené stylové hranice a přibrat něco navíc.

A právě tak se k tomu postavili Rusové HUMAN FACTOR. Nezbourali sice hranice úplně, ale postavili na nich několik otevřených přechodů, kudy do post rockové unie volně proudí inspirace z jiných stylů a dokonce i z jiné doby. Jejich návštěvníci se rekrutují převážně z moderních i retro progresivních oblastí. A tak se potkáváme s djentovými uprchlíky, hipíky s hamondkami nebo i gentlemany z neo-prog rockových vod. Míchanice to ale není nijak zmatená, protože HUMAN FACTOR se nesnaží šokovat. Skladby jsou sice plné vývoje a zvratů, ale drží se určité základní náladové linie, která funguje jako nosná linka. Je tedy snadné ponořit se do poslechu s vědomím, že skladby nás povedou svou funkčností. Různorodosti a variability je v případě alba „Let Nature Take Its Course“ přesně tolik, kolik posluchač potřebuje, aby se v čistě instrumentální hudbě neobjevila nuda.

Na svěžím a živém vyznění má obrovský vliv rytmika, která je často nezvykle rychlá, občas přímo zběsilá. Například v „1816“ se to projevuje až pocitem, že je skladba jakoby převrácená naruby, kdy po dlouhý čas pod lezavě plujícími kytarami rolují splašené bicí. Tohle už není post-rock tak jak ho běžně slýcháme, tohle už je posun někam na jinou úroveň až k progresivní psychedelii. Přidat trochu vokálu a třeba taková „Touch Of Chixculub“ by se klidně dala považovat za space-rockovou operu.

Díky všem osvěžujícím prvkům v podobě hravé progresivní rytmiky, kytar jako od RIVERSIDE nebo kvílejících hamondek, je album hodně komplexním instrumentálním dílem, kterému k určité dokonalosti chybí snad jen ten vokál. Většina skladeb má totiž strukturu, které by alespoň občasný zpěv dodal další rozměr. I tak je ale „Let Nature Take Its Course“ deskou nanejvýš působivou.